Po stopách pravěku ve Všestarech

Každý z nás „starších“ bezesporu jednou v životě viděl počátek české scifi kinematografie v podobě filmu Karla Zemana Cesta do pravěku. Našim šesťákům jsme v reálné podobě přiblížili dějiny pravěku nikoliv filmem, ale exkurzí do Všestar, které se nachází několik málo kilometrů za Hradcem Králové.

Psalo se úterní ráno 12. 11. 2024, rtuť teploměru ukazovala lehce pod nulou a 52 šesťáků spolu s námi třídními učiteli i přes ponuré listopadovo podzimní počasí vyrazilo v 8:15 vyhřátým autobusem do všestarského Archeoparku s cílem poznat dosud nabytou pravěkou teorii, v reálném prostředí pravěkých polozemnic, skromných příbytků, pazourků a kostí našich předchůdců.

Celá výprava byla rozdělena na dvě skupiny, které paralelně absolvovaly prohlídku vnějšího okruhu, kde jsme se postupně seznámili s časovou linií dějin pravěku, stejně tak archeologickými nálezy k příslušným obdobím.

K vidění byly mamutí kly, kosterní pozůstatky nejen zvířat (těžko Vám jsme schopni popsat rozměr mamutích stoliček, které by asi zabraly naši jednu školní lavici J), nebo vývoj zdokonalování pravěkých nástrojů od starší doby kamenné (přibližně 2,5 milionů let před Kristem) až po samotný závěr pravěku, který je spojen s rozpínající se mocí starověkého Říma (5. století našeho letopočtu).

Asi nejvíce na nás zapůsobila expozice s pravěkými hroby našich předchůdců a to včetně žárových popelnic na popel mrtvých lidí.  Popelnicová pole pro nás nebyla ničím novým, s panem učitelem jsme je probírali, ale viděli jste někdy na vlastní oči popelnici na lidský popel? My? Poprvé!

V druhé venkovní části jsme se dostali v rámci naší exkurze do pravěku opravdu reálně, poznali jsme, co obnášel život v pravěku. Většina z nás měla pocit, že jsme se ve vteřině přenesli do závěru starší doby kamenné, a že snad aktuální „doba ledová“, která na nás krátce po půl 11 dopoledne dýchla, byla pro pravěké lidi snad méně krutá než pro nás. Teploměr ukazoval, pro nás těžko snesitelných mínus pět stupňů J

Ne v pravěku a době ledové bychom opravdu žít nechtěli. I přes pro nás „šílenou kosu“ jsme si prohlédli polozemnice, ve kterých žily rodiny v pravěku, rondel, který představoval obřadní místo v rámci významných náboženských událostí a také možnost vyzkoušet orat pole pravěkým rydlem, pokoušet se zpracovat dřevo potřebné k topení, přeci jenom není sekera jako sekera, stejně tak výroba mouky z obilí, kdy máte k dispozici jen dva kameny, bylo něco, co nám ukázalo, že můžeme být rádi, že máme rok 2024.

Tímto jsme definitivně ukončili historii pravěku a vyrážíme vstříc dějinám starověku, jen škoda, že exkurzi do starověké Mezopotámie, Egypta, Číny, Indie, Říma, Řecka nebo bájnými mexickými Aztéky nám pan ředitel asi s velkou pravděpodobností nepovolí.