Vadí - nevadí

aneb jak jsme si vedli v pražském divadle ARCHA

Za těmito jmény se skrývá dvanáctidenní pobyt v Praze, hodiny a hodiny zkoušení, trpělivosti, učení rolí a všeho, co k divadlu patří, které vyústily 11.2. a 12.2.2014 v premiéry ve vyprodaném pražském divadle ARCHA a za přítomnosti rodičů, ale také ředitele ZŠ Gutha – Jarkovského v Kostelci nad Orlicí pana Mgr. Jiřího Němce a místostarosty města Kostelec nad Orlicí pana ing. Luboše Lercha.

Inscenace vznikala postupně, spolupráce trvá dva roky. Vloni děti reprezentovaly školu a město ve stejném divadle hrou „Země zaslíbená“. Toto v určité obměně je návaznost a pokračování s názvem „Vadí - nevadí, aneb Kdo je srab a kdo hrdina“.

Ríša (citace): „Překvapilo nás, a to mluvím za všechny, že jsem si myslel, že to bude normální divadlo s rolema, ale ne, je to divadlo, kde každý je rolí on sám a mluví sám za sebe, dává do toho své pocity… Líbilo se mi, jak všichni mají energii, i když jsme toho moc třeba nenaspali a poslední celé tři dny jen zkoušeli a zkoušeli… Dojmů a zážitků bylo dost…“.

Režisérka Jana Svobodová (citace): „Je to hra o důvěře a respektu jeden k druhému…“.

Také došlo k naprostému sblížení dospělých a dětí, herec neherec, bílý nebo Rom, všichni najednou byli na stejné lodi, měli stejný cíl a hlavně je to bavilo. Tyto děti zde byly sice vybrány ze skupiny 35 dětí, ale zároveň je nikdo do toho nenutil. Atmosféra byla pracovní, ale také zbyl kousek času na poznávání historické části Prahy, na ZOO i na nákupy, mohli jsme být svědky a zároveň diváky při natáčení pořadu Jana Krause „Uvolněte se, prosím“. Zážitků bylo opravdu dost.

Všichni si začali uvědomovat, čeho jsou součástí, co tvoří, na čem se podílí, že jsou opravdu v tuto chvíli důležití. Někdo jim dal šanci, možná objevil i talent, ale také oslovil, pohladil, pochválil.

Jaká byla atmosféra při zkoušení?

Nikolka (citace): „… mohli jsme vypláznout jazyk…“,

Tomáš (citace): „Jára a Janík (autoři hudby a videoprojekce) se mnou trávili volný čas“,

Maruška (citace): „co se mi líbilo… potlesk diváků, na závěr jsme se mockrát chodili uklánět…, dostali jsme kytičky…“,

A co je opravdu důležité? Malá skupinka dětí z malého města v podhůří Orlických hor reprezentuje školu a město. Romská babička Pavlína pochopila, že i toto může být jiná podoba toho, jak pomáhat své komunitě.

A jelikož ohlas diváků, tisku a médií byl obrovský, pokračujeme dalšími reprízami v březnu, dubnu a květnu!

A toto, si myslím, že mluví za vše.

Mgr. Jana Nováková