Orlické hory na běžkách 7. ročníku na vlně vtipu i nepovoleného dopingu, některých účastnic

První týden v lednu větší část sedmáků absolvovala lyžařský kurz v Krkonoších, i přesto, že parta na kurzu byla fantastická, některým z nás něco chybělo. Možná v duchu trendů 21. století chyběl hodně propagovaný snowboard. Ale našli se mezi námi i tací, kterým na lyžáku chyběly běžky, a tak jsme se rozhodli zkusit na principu dobrovolnosti vytáhnout celkem 14 odvážlivců na hřeben Orlických hor s běžkami.

Lehké mravenčení nám způsobovalo počasí, která od konce jarních prázdnin připomínalo spíše počasí aprílové, nežli zimní, ale i tentokrát nám okolnosti přihrály podmínky, dalo by se říci až luxusní, a to takové které se na hřebenech Orlických hor v běžkařské stopě nezažívají každý den. O tom však o později. Jaký byl náš čtvrtek s datem 18. února? O tom jsou následující řádky.

Naše výprava začala v 7:30 v Kostelci na náměstí, kdy jsme trochu v duchu vabank vyrazili linkovým autobusem směr Rychnov, kde jsme přestoupili na autobus směr náš běžkařský start, který byl na šerlišském sedle pod Masarykovou chatou v Deštném. Když jsme krátce před půl 10 dorazili na start, čekal nás doslova a do písmene ráj, který se zde nevyskytuje každý den. Za mraky se pomalu, zvolna, ale postupně a zcela jistě klubalo slunce, teplota byla lehce nad nulou, sníh lehce pod nulou.

Naprostý skvost nastal ve chvíli, kdy jsme nahlédli do stopy, to co jsme viděli, nás alespoň trochu znalé naprosto uchvátilo, možná i šestinásobný olympijský zlatý medailista z posledních olympijských her v Miláně Johannes Høsflot Klæbo by záviděl 😊. Viděli jsme čerstvě (asi tak 5 minut) vytaženou stopu, jak na klasiku, tak bruslení, v tomto okouzlení jsme si ani neuvědomili, že jsme na horách, kde dnes zcela mimořádně nebudou davy a nás tak bude celý den provázet čerstvý horský vzduch, který má k pobytu ve městě opravdu daleko.

Zbývalo lehce máznout „stoupačku“, tentokrát červený případně fialový a mohli jsme se vydat. První záchytný bod byl jasný. Nejvyšší bod Orlických hor Velká Deštná, která se tyčí do výšky 1115 m. n. m. Slunce se začalo protrhávat a my z vrcholku rozhledny mohli vidět nejen Suchý vrch, ale také stále ještě v lehkém oparu naší nejvyšší horu Sněžku.

Naším plánovaným cílem byly Říčky, a tak jsme se dále vydali tradiční cestou přes Jelenku a Homoli, kde jsme nad Čertovým „zdobnickým“ dolem odbočili směr Pěticestí, kam jsme dorazili kolem první odpolední. V nohách jsme měli 13 km.

I přesto, že některým z nás síly ubývaly a originálních pádů do sněhu, stejně tak gymnastických kreací na běžkách přibývalo, byl tu ještě jeden protivník. Kvapem utíkající čas, který stále nejmilosrdněji běžel proti nám, po krátké pauze jsme se vydali dokončit naši dnešní trasu s cílem v říčkovském Ski centru, kde jsme měli chytit autobus do Rokytnice, odkud jsme se měli vracet vlakem do Kostelce. Do cíle zbývalo zhruba 4,5 km. Risk je zisk, řekli jsme si a šli jsme do toho.

Zhruba v půli cesty jsme pochopili, že tenhle risk nám opravdu nevyjde. Sníh měknul, fyzička v nohách klesala, sklon posledního sjížděného kopce se zvětšoval. Autobus v Říčkách nestihneme, alternativní cíl jsme našli velice rychle, když to nestihneme v Říčkách, stihneme to ve Zdobnici. I přes cca 4 kilometrovou zajížďku jsme krátce po půl 4 odpoledne dorazili do Zdobnice. Jaké byly pocity naší výpravy?

Řekl bych, že nepopsatelné. Díky všem chytrým technologiím jsme za 6 hodin 14 minut a 30 vteřin zvládli 26,32 km. Každý kilometr naší cesty lemovaly nejen kotrmelce, gymnastické kreace, ale také hlášky, vtipy a atmosféra v duchu „no stress pane učiteli“. Aby taky jo, když jsme po celý den měli čerstvě vytaženou stopu, všichni dojeli a před odjezdem ze Zdobnice jsme měli i desetiminutovou rezervu do odjezdu autobusu, kterou většina využila na párek v rohlíku nebo tortillu.

I s logistickou zápletkou a drobným zpožděním jsme se vrátili krátce před půl šestou odpolední zpět do Kostelce. Celá akce byla neuvěřitelně optimistická a povzbudivá, neboť většina účastníků stála na běžkách vůbec poprvé v životě, pravda v mnoha případech bylo motivací k účasti i „promarněná příležitost přítomnosti“ na hodině matematiky, ale i o tom tyto akce jsou.

Bezpochyby největším překvapením bylo po protnutí cílové pásky ve Zdobnici, zjištění že některé účastnice měli ve svém batohu nepovolený „doping“ v podobě hřebenu nebo deodorantů. Borcem nakonec se stala Alisha Gádžorová ze 7. B, která dojela nejdál ze všech, kdy si ve Zdobnici prodloužila cestu o celých 3 a půl metru, když s přehledem sobě vlastním zabrzdila o sněhovou zátarasu. I takové příběhy napsaly naše čtvrteční běžky v Orlických horách, které se tak 18. 2. 2026 napsaly poslední tečku za lyžařským kurzem 7. ročníku.

Závěrem díky všem, kteří se akce zúčastnili a poznali krásu i útrapy běžek, jmenovitě ze 7. A Ondrovi Janovcovi, Adamu Plíštilovi, Natce Vídeňské, ze 7.B Kláře Bašové, Alishe Gádžorové, Aničce Lohniské, Hance Ondruškové, Báře a Niky Svatošové a ze 7.C Adamu Bierovi, Jirkovi Hynkovi. Našemu bývalému absolventovi, toho dne servisákovi a hlavnímu motivátorovi Martinu Svátkovi a panu učiteli Tomáši Muchovi, že mi pomohl tuhle myšlenku dotáhnout do konce. Tak snad opět za rok.